Nepříjemné a nebo pekelné zážitky ( vnitřní očista a konfrontace se sebou samým)
Setkání s výhružným hlasem, hrozivým předpeklím, pekelným očistcem nebo scénami děsivé a nečekané lhostejnosti, dokonce i „pronásledování“ vlastní minulostí. Obvykle jsou tyto příznaky popisovány těmi, kteří očividně trpí potlačovaným a utajovaným pocitem viny, strachu nebo vzteku a často i těmi, kteří očekávají jakýkoliv trest nebo útrapy po smrti.
Zážitky tohoto typu tvoří přibližne 7% ze všech dokumentovaných případů ( zdroj I.A.N.D.S.)
Příklad :
Vypráví Gloria Hipleova z Blakeslee v Pensilvánii. „ Můj příběh se odehrál v srpnu 1955. Odvezli mne do nemocnice Middlesex Hospital v New Brunswicku v státě New Jersey, protože jsem potratila. Uložili mne samotnou, protože jsem pracovala pro armádu. Kvůli krvácení jsem ležela v úhlu 45´. Vzpomínám si , že mne to jako by vtáhlo do zuřivého víru. Nejdřív jsem nevěděla co se děje. Potom jsem si uvědomila, že mé tělo je taženo hlavou napřed. Zpanikařila jsem a snažil se bojovat, zachytit se za okraj víru. Jediné, na co jsem dokázala pomyslet, byly mé dvě děti. Neměl se o ně kdo postarat. Žadonila jsem – prosím, teď ne, – ale táhlo mě to stále hlouběji. Snažila jsem se aspoň něco zahlédnout, ale všechno co jsem viděla , byla ta zběsilá prázdnota vířícího cyklonu, který se zužoval do tvaru trychtýře. Stále jsem se pokoušela zachytit okraje, ale prsty se neměly čeho chytit. Popadla mne hrůza, skutečná hrůza. Uviděla jsem černou skvrnu, tmavší než ten trychtýř, jež se přede mnou rozprostřela jako závoj. Pak se objevil bílý bod jako kasné světlo na konci trychtýře. Ale když jsem se dostala blíž, ukázalo se, že je to malá bílá lebka. Zvětšovala se a šklebila se na mne otevřenými ústy a prázdnými očními jamkami, pohyboval se přímo ke mě, jako baseballový míček. Nebyla jsem jenom k smrti vyděšená, ale začínal se mne zmocňovat i vztek. Snažila jsem se zachytit čehokoliv , co by zadrželo můj pád, ale lebka se stále zvětšovala.- Moje děti, moji broučkové, jsou tak malí. Můj chlapeček má teprve dva roky, ne! – Tahle slova mi zazvonila v hlavě a uších. Začala jsem vřískat: Ne! K sakru, ne!Moje děti mne potřebují. Ne! Ne! Ne! Ne! Lebka se rozpadla na kusy a můj pohyb se zpomalil. Bílé světlo, jasnější než jsem kdy viděla a uvidím, bylo na místě, kde byla předtím lebka. Přestože bylo tak jasné neoslepovalo. Bylo to hřejivé a uklidňující světlo. Černá skvrna nebo opona nebo co to bylo, zmizela. Cítila jsem absolutní mír duše a vnímala jsem, jak vyplouvám nahoru, až jsem byla tam, kde jsem chtěla být. Slyšela jsem jak mne můj manžel volá z velké dálky.Otevřela jsem oči, ale neviděla jsem ho. Dva lékaři stáli u mé postele, oba rozlobení a rozlítostnění zároveň. Dovezli mne na operační sál, dali mi transfuzi a o týden později mě propustili. Nikdo neuvěřil mému setkání se „zubatou“. Posměváčci mě dováděli k slzám. Každý, včetně mého muže, se mi smál a tak jsem už svůj příběh nikomu nevyprávěla. Moje posmrná zkušenost způsobila, že jsem schopna vímat mnohem více věcí, než dokážu rozumem pochopit. Pomohlo mi to začít se brát vážně. Zjistila jsem, že už nepřikládám takový význam „věcem“ , jako kdysi. I k lidem se chovám jinak. Respektuji jejich volbu být takovými jakými chtějí být. Stejně se chovám i ke své rodině. A pokud jde o to „ Světlo“ – bylo to a zůstane to pro mě setkání s nejsilnějším z tvorů. S dárcem života na obou stranách opony. Opona, temnota, lebka, prázdnota, hrůza, vztek, boj a světlo. Nic víc tam nebylo, ale změilo to můj život. Ať je to jak chce, dostala jsem novou šanci. Nemohu žádat více“.
Její pekelná zkušenost ji změnila z člověka závislého na vnějších okolnostech a hmotných statcích v osobnost, která si uvědomuje vyšší pravdy a sílu vitřního míru.
Toto je typický důsledek a zřejmě důvod všech typů nepříjemných či pekelných zkušeností, totiž vnitřní očista a transformace.
Žádná halucinace, za které jsou tyto stavy některými pokládány, nikdy nezpůsobila takové životní změny, jakými prošla tato žena,……. jedna z tisíců!